Příběh vějíře

V roce 1958 do Frenštátu pod Radhoštěm jezdili Korejci, protože to bylo po té velké korejské válce. Chtěli se naučit v továrně MEZ pracovat a soustružit elektromotory, jejichž výrobou byla továrna proslavená. My byli v té době na základní škole a do Frenštátu Korejci přijeli na půl roku.

Bydleli na internátě, studovali zároveň průmyslovku. Byli to mladí kluci 25-30 let. Já jsem byla v sedmé třídě a oni s námi uzavřeli jako s gymplem družbu. U nás ve škole se jim strašně líbilo a nabídli nám, že by nás naučili tanečky a písničky korejsky. No to víš, za komunistů, to bylo – Korea! Takže oni chodili na praktický výcvik do MEZu, bydleli na internátě elektrotechnické průmyslovky a prostě s námi uzavřeli družbu.

Začali nás učit korejské písničky. Když už jsme je uměli, tak jsme si pořídili oblečení: Dlouhé šaty se zdobeným pásem (kimona). Měli jsme namalované oči, to nás malovala paní, která hrála divadlo. Tancovali jsme na vystoupeních při různých příležitostech. Museli jsme mít i vějíře. Tenkrát, kde bys sehnala vějíř?

Tak jsme se s mámou vypravily až do Prahy a v Darexu, kde prodávali takové luxusní věci (něco jako Tuzex), tam jsme ten vějíř koupily. Stál tolik peněz, že moje máma měla z toho záchvat ještě půl roku. Protože nechtěla vypadat blbě, že všichni ho budou mít, a já ne. Já jsem si v tu dobu už vydělávala sama. Chodila jsem na brigádu k tátovi do krámu kožešnictví. Pracovala jsem jako uklízečka, prodavačka, dělala jsem výlohy, strašně mě to bavilo.

Pak jsme začali vystupovat s těmi písničkami. Dodnes ty písničky všechny umím, protože jsem si je často zpívávala.  Nejméně 20x jsme s tím vystupovali, i v Koblově, tam jsme jeli na nějaký festival. Mamce jsem ten vějíř postupně splácela. Pokud jste čekali milostný příběh spojený s vějířem, to jste se spletli, i když přiznávám, že korejští hoši po nás pokukovali. Dodnes mám vějíř uschovaný a také vzpomínky na mládí s ním spojené.

Příběh vyprávěla: Věra Lorková Březáková

Sepsala: Monika Faltová